Maktub

Hal jawm...

Stál v poušti, za ním se rozléhaly skály, ve kterých býval Abbir. Stál, pohled upřený do dálky před sebou, bál se otočit. Najednou se prudce zvedl vítr, písek začal poletovat kolem a on si právě uvědomil, jaké rozhodnutí učinil. Před ním ho již učinilo mnoho fremenů, nikdy si však neuvědomil, jak těžké to rozhodnutí je.

Poklekl, ucho přitiskl k písku a naslouchal. Najednou mu došlo, že je všude neuvěřitelné ticho. A pak, snad se mu to jen zdálo, ale v tu chvíli by si byl jist, že slyšel tlouk a blížícího se červa. Už je to dávno, co řídil svého prvního, vzpomínka na to ale byla tak skutečná, jako by to bylo teprve včera. Hrábl do písku, nabral pár zrnek a zvedl se. Rozevřel dlaň a nechal vítr, aby mu je sfoukl, pak zvedl oči a uvědomil si, že hledí na skály.

Naposledy se zahleděl do míst, kde stával jeho síč, Abbir, domov mnoha legendárních fremenů. Naíb Omnius se otočil a vydal za nimi do pouště. Šaj-hulúd ho následoval. Krom zvuku větru, který s blížící se bouří stále sílil, bylo slyšet i tiché zašeptání: „Hal jawm…“

««« Předchozí text: ASTJBZ. Následující text: Ano jsme. »»»

Omnius | 5. 2. 2008 Út 20.03 | Z mojí hlavy | trvalý odkaz | tisk | 192x